Německý pinč

O plemeni

Jak německý pinč začal

Pinčové a knírači ve všech rázech - historická ilustrace

Název pinč získalo toto plemeno pro svoji schopnost lapat malé škůdce, myši a krysy. Ve starém slovníku Grimmů je uvedeno "Pinč - druh hladko nebo hrubosrstého psa, především opičí pinč nebo krysařík, jemuž jsou obvykle v mládí kupírovnány uši a ocas." V Heynově německém slovníku se uvádí "Pinč - malý anglický stavěcí pes". Na počátku 19. století se častěji používalo v souvislosti s pinčem označení hryzající nebo štípající.

Dějiny má německý pinč staré a naše vědomosti o nich jsou sporé. Za prapředka měl německý pinč malého bažinného psa, podobného špicovi, který byl nalezen nejdříve u Baltu a později objeven i u kolových staveb z období více než 3 000 let před naším letopočtem.

Z období před založením statutární kynologie je německý pinč k nalezení jen velmi málo na kresbách a starých olejomalbách. Od jednoho francouzského malíře známe dva obrázky (1758-1855), na nichž je ukázán typický hladkosrstý pinč.

V období statutární kynologie se pinč poprvé objevil v roce 1836 Dr. H. G. Reichenbacha v knize Pes ve svých hlavních a vedlejších druzích. Autor píše že "hladký pinč, štíhlý a ve všech částech těla proporcionálně stavěný, jednobarevný nebo černý, který má prsty na předních tlapách velice vyšlechtěné se silnými zahnutými drápy, je pro svou štíhlost dobře stavěný, má zajímavý a veselý temperament, je vždy pohyblivý a bez falše".

Německý pinč ve 20. století

německý pinč - obraz po roce 1900

Oficiální historie pinče začíná v roce 1895. Pinč je rozšířen v celém německu. Jako první chovatel pinčů je uváděn Vilém Kübler z Blacknangu.

Zlomem v chovu plemene se pak stala výstava psů ve Stuttgartu ve dnech 17.18. března 1923. V dalším období se pak především zlepšoval typ a vymizela barva pepř a sůl. Z té doby je možno o pinčovi číst: "Je to řízný, přitom silný, svalnatý pes, pokud možno vysoký nikoliv pod 45 a přes 48 cm." Na jaře roku 1923 vydal klub kníračů a pinčů první plemennou knihu pinčů. Má 70 stran a je v ní zaneseno 185 psů.

Od roku 1949 do roku 1957 nebyli na území NSR žádní pinčové zapsáni do plemenné knihy. V roce 1956 byl zvolen do funkce hlavního poradce chovu vedoucí rozhodčí Werner Jung. Po svém zvolení napsal: "Mám vejít do historie klubu kníračů a pinčů jako hlavní poradce, za jehož činnosti vymřelo jedno z nejušlechtilejších plemen? Rozhodl jsem se proto rozloučit se svým oblíbeným velkým kníračem pepř a sůl a chovat pinče."

Od šedesátých let se již německý pinč trvale chová. V současné době vykazuje chov pinčů stoupající trend. Německý pinč je chován po celém světě. Více informací o tomto plemeni se dozvíte na úvodní stránce německý pinč.

Něměcký pinč Glenn von Cronsbach

W. Jung ve své knize píše: Ideál krásy německého pinče je ztělesněná bytost užitkově zdatného psa. Anatomická stavba mu tedy musí k tomu dávat předpoklady. Nemá být ani těžký atlet, ani sprinter, má být někde mezi pohotovým a loveckým typem.

Prvním dojmem z německého pinče má být potlačená síla! Na druhém místě stojí ušlechtilost a elegance! Teprve na třetím místě jsou anatomické jemnůstky!

FEDERATION CYNOLOGIQUE INTERNATIONALE

Secretariat General: 13, Place Albert I – B 6530 THUIN (Belgie)

F.C.I.-Standard č. 184 / 18.04.2007 / GB

NĚMECKÝ PINČ

(Deutscher Pinscher)

ZEMĚ PŮVODU: Německo

DATUM PUBLIKACE ORIGINÁLNÍHO PLATNÉHO STANDARDU: 06. 03. 2007

POUŽITÍ: hlídací a společenský pes

ZAŘAZENÍ PODLE F.C.I.: Skupina 2 pinčové a knírači, molossoidní plemena, švýcarští salašničtí psi

Sekce 1 pinčové a knírači

Bez zkoušky z výkonu.

KRÁTKÉ HISTORICKÉ SHRNUTÍ: hladkosrstý pinč je velmi starým plemenem, zmiňovaným v německé plemenné knize již v roce 1880. Má společné předky s kníračem, který byl také nazýván hrubosrstým pinčem. Od začátku se hladkosrstí pinčové ovšem lišili od hrubosrstých jedinců barvou a krátkou srstí. Převážně byli černí se světlehnědými znaky, jednobarevní v různých odstínech od hnědé k červené, pepř a sůl nebo modrošedí až černí.

CELKOVÝ VZHLED: německý pinč je hladkosrstý, středně velký, s hrdým držením těla, plynulými liniemi, elegantní a kvadratický. Je silný jako knírač. Díky krátké hladké srsti je jeho dobře vyvinuté osvalení dobře viditelné, zvláště při pohybu.

DŮLEŽITÉ POMĚRY:

- v poměru délky k výšce má být jeho stavba tak kvadratická jak jen možno.

- délka hlavy (měřená od špičky nosu k týlnímu hrbolku) odpovídá polovině délky hřbetní linie (měřené od kohoutku k místu nasazení ocasu).



POVAHA / TEMPERAMENT: živá, čilá, sebevědomá a vyrovnaná povaha, spolu s inteligencí a vytrvalostí jej činí milým rodinným, hlídacím i společenským psem.



HLAVA:



MOZKOVNA:

Lebka: silná, podlouhlá, bez výrazně vystupujícího týlního hrbolku. Čelo je ploché a paralelní s nosním hřbetem.

Stop: slabý, ale jasně patrný.



OBLIČEJOVÁ ČÁST:

Nosní houba: dobře vyvinutá, vždy černá.

Tlama: zakončená ve tvaru tupého klínu. Nosní hřbet rovný.

Pysky: černé, hladce a těsně přiléhající k čelistem. Koutky úst uzavřené.

Čelisti/Zuby: silná horní i spodní čelist. Úplný nůžkový skus (42 čistě bílých zubů podle zubního vzorce) je silný a dobře se uzavírající. Žvýkací svaly jsou silně vyvinuté, aniž by stavba lící rušila výraz.

Oči: tmavé, oválné, s černě pigmentovanými, těsně přiléhajícími očními víčky.

Uši: klopené, vysoko nasazené, tvaru „V“, s vnitřními koutky ležícími blízko lící, natočené vpřed směrem ke spánkům. Paralelní ohyb nemá přesahovat temeno.



KRK: ušlechtile klenutý, ne příliš krátký. Hladce přecházející v kohoutek bez vyznačení nasazení krku. Suchý, bez laloku nebo volné kůže na hrdle. Kůže na hrdle těsně přiléhá, bez záhybů.



TRUP:

Hřbetní linie: mírně spadající od kohoutku směrem k zádi.

Kohoutek: tvoří nejvyšší bod hřbetní linie.

Hřbet: silný, krátký a rovný.

Bedra: krátká, silná a hluboká. Vzdálenost od posledního žebra ke kyčli je krátká, takže pes vypadá kompaktní.

Záď: mírně zaoblená, harmonicky přecházející v kořen ocasu.

Hrudník: středně široký, v průřezu oválný, dosahující k loktům. Předhrudí je dobře vyznačené špičkou hrudní kosti.

Spodní linie: slabiny ne příliš vtažené, vytvářejí hezky klenutou linii se spodní částí hrudního koše.



OCAS: ponechaný přirozeně, žádoucí je šavlovité nebo srpovité nesení ocasu.



KONČETINY:



HRUDNÍ KONČETINY: při pohledu zpředu jsou hrudní končetiny silné, rovné a nemají úzký postoj. Při pohledu ze strany jsou předloktí rovná.

Plece: ramenní lopatky leží těsně u hrudního koše a jsou dobře osvalené na obou stranách kosti ramene, přesahující trny hrudní páteře. Co nejšikmější a dobře uložené vzad, vytvářejí úhel zhruba 50° k horizontále.

Nadloktí: přiléhající k tělu, silné a dobře osvalené, vytvářející úhel 95° až 100° k ramenní lopatce.

Lokty: správně přiléhající, nevytáčejí se ani dovnitř ani ven.

Předloktí: silně vyvinuté, dobře osvalené. Zcela rovné při pohledu zpředu i ze strany.

Kloub zápěstí: silný a pevný.

Nadprstí: silné a mírně pružné. Při pohledu zpředu vertikální, při pohledu ze strany mírně šikmé směrem k zemi.

Přední tlapky: krátké a kulaté, prsty těsně vzájemně přiléhající a dobře vyklenuté (kočičí tlapky). Polštářky odolné, drápky krátké, černé a silné.



PÁNEVNÍ KONČETINY: při pohledu ze strany šikmo postavené, při pohledu zezadu paralelní, ale nikoliv příliš úzký postoj.

Stehno: středně dlouhé, široké, silně osvalené.

Koleno: nevytáčí se ani dovnitř ani ven.

Bérec: dlouhý a silný, šlachovitý, přecházející v silné hlezno.

Hlezno: výrazněji zaúhlené, silné, pevné, nevytáčí se ani dovnitř ani ven.

Záprstí: kolmé k zemi.

Zadní tlapky: poněkud delší než přední tlapky. Prsty vzájemně dobře přiléhající, dobře klenuté. Drápky krátké a černé.



POHYB: typickým pohybem je klus. V pohybu hřbet zůstává pevný a poměrně nehybný. Pohyb je harmonický, jistý, plný síly a plynulý, s dobrou délkou kroku. Klus je prostorný, uvolněný, plynulý, se silným posunem a volným předkrokem.



KŮŽE: těsně přiléhající po celém těle.



OSRSTĚNÍ:



SRST: krátká a hustá, hladce přiléhající a lesklá, bez lysin.



BARVA:

- jednobarevní: jelení červená, červenohnědá až tmavě červenohnědá.

- černí s pálením: lesklá černá s červenými nebo hnědými znaky. Znaky mají být tak tmavé, bohaté a jasně vyznačené jak jen možno. Znaky jsou rozloženy následovně: nad očima, na spodní straně hrdla, na nadprstích hrudních končetin, na tlapkách, na vnitřní straně pánevních končetin a pod kořenem ocasu. Dva stejnoměrné, jasně oddělené trojúhelníky na hrudi.





VÝŠKA A HMOTNOST:

Výška v kohoutku: psi a feny: 45 až 50 cm.

Hmotnost: psi a feny: 14 až 20 kg.



VADY: jakákoliv odchylka od výše uvedených znaků má být považována za vadu a vážnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni.

- nemotorná nebo lehká stavba. Příliš dlouhé nebo příliš krátké končetiny.

- těžká nebo kulatá lebka.

- vrásky na čele.

- krátká, špičatá nebo úzká tlama.

- klešťový skus.

- světlé, příliš malé nebo příliš velké oči.

- uši nasazené nízko nebo příliš dlouhé, nestejnoměrně nesené.

- silně vystupující lícní kosti.

- volná kůže na hrdle.

- příliš dlouhý, vtažený nebo měkký hřbet.

- kapří hřbet.

- silně spáditá záď.

- dlouhé tlapky.

- mimochod.

- drobivý pohyb.

- slabá srst.

- černá úhoří čára na hřbetě, tmavé sedlo, světlá nebo vybledlá srst.

- výška v kohoutku přesahuje nebo nedosahuje standardu o méně než 1 cm.



ZÁVAŽNÉ VADY:

- nedostatek pohlavního typu.

- lehký vzhled.

- jablkovitá hlava.

- linie hlavy nejsou paralelní.

- lokty vytočené ven.

- strmé nebo v hleznech rozbíhavé pánevní končetiny.

- hlezna vytočená ven.

- výška v kohotku přesahuje nebo nedosahuje standardu o více než 1 cm, ale méně než 3 cm.



VYŘAZUJÍCÍ VADY:

- bázlivé, agresivní, zlé, výrazně nedůvěřivé nebo nervózní chování.

- jakákoliv malformace.

- zcela obrácený pohlavní typ.

- vady skusu, jako například podkus, předkus, zkřížený skus.

- vážné vady v jednotlivých částech, jako ve stavbě těla, srsti nebo barvě.

- výška v kohoutku přesahuje nebo nedosahuje standardu o více než 3 cm.



Jedinci, vykazující fyzické nebo povahové abnormality, musí být diskvalifikováni.



Pozn.: Psi (samci) musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.